Cesta do pravěku - pionýrská léta

Předchozí díl: roky 1982-1985

Titulek tohoto článku je dvojsmyslný. Původní význam slova "pionýr" - tedy "průkopník", byl v době, o které píšeme, překryt novým významem - jmenovala se tak organizace, věnující se volnému času dětí a mládeže. Všech dětí a veškeré mládeže, kdo nebyl v Pionýru, ten byl podezřelý. Jako všude i zde člověk narazil jak na blbce, tak na vynikající osobnosti. Ti druzí jmenovaní dokázali pod krycí rouškou "pionýra" nekoukat na ideologii a připravit dětem nezapomenutelné mládí. Ale to jsme odbočili. Pojďme se raději kouknout, jak viděl ona pionýrská léta českého cyklotrialu rodič malého závodníka. Panu Pochtiolovi věnuji kurzívu, sám si pro své komentáře ponechám normální písmo.


Jak z řádů vyplývá, závod trval i 6 hodin (viz pravidla) A někdy i tento čas se těžko stíhal. Startovalo se totiž v minutových intervalech (čas se losoval) a muselo se postupovat od 1. sekce po číslech dále. Neexistovalo začínat na jiné sekci. Čas v KÚ nebyl limitován, tudíž jezdec se mohl v sekci pohybovat tak dlouho, dokud z kola nespadl.

O způsobu startu se vedou diskuze i dnes. Na mezinárodních závodech se dodržuje systém vylosovaných časů a jezdci startují v dvouminutových intervalech, na domácích v posledních deseti letech zcela převládl hromadný start a je logické, že jej lze kombinovat pouze s volným pořadím sekcí. Frontám na sekcích se ani tak nelze nikdy vyhnout úplně, ale jedno i dvouhodinové čekání, s nímž se stále lze potkávat na mistrovství světa, naštěstí už doma neznáme. Limit 2 minuty na průjezd kontrolním úsekem se v pravidlech objevil až v devadesátých letech.

Další specialitou bylo oblečení. Triko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty, kotníková obuv, rukavice, přilba, kterou si jezdec nesměl během závodu sundat s hlavy. To se trestalo vyloučením ze závodu. Stejně tak karta. Jezdec si ji musel nosit sám, jinak opět trest vyloučení ze závodu. Doprovod nemohl pomáhat během závodu jezdci při přejezdu mezi sekcemi s kolem. Při délce okruhu (1-3 km), váze kola a třeba i členitosti terénu to byly galeje. Pamatuji si, že Tomáš ve 3. kole dřel smykem kolo na další sekci do svahu, sluníčko do nás pralo, Tomáš řval, že už nemůže a já šel vedle něho jako krkavčí rodič a nesměl jsem mu pomoci.

Požadavky na oblečení jezdce vycházelo z mototrialu a smyslem dlouhých rukávů a nohavic je samozřejmě ochrana jezdce před zraněním a odřeninami při pádu. Kotníková obuv je samostatná kapitola, ještě do letošního roku stále povinně vyžadovaná na mezinárodních závodech (osobně se domnívám, že hlavním důvodem je typicky japonský vztah prezidenta BIU pana Hiroshiho k tradicím), od roku příštího ale už mezinárodní řády obuv regulovat nebudou. Povinná přilba je dnes pro nás samozřejmostí, ale není to tak dávno, co profesionální silniční cyklisté nosili místo přilby na hlavách kožené páskové "cosi" - takže přilby na hlavách cyklotrialových jezdců pocházely převážně z hokejové výzbroje. To, že si ji jezdec nesměl během závodu sundat z hlavy vychází z filosofie trialového závodu: celý závod je tvořen okruhem, na němž jsou kontrolní úseky, takže ať v sekci, nebo mimo ni, jezdec je stále na trati. A proto mu také nikdo nesmí pomáhat s kolem - ve velkých kategoriích to platí dodnes, v dětských (po minimy včetně) rodiče mezi úseky pomoci mohou.

Zajímavé byly i technické přejímky kol. Na kole, přilbě ani dresu nesměla být žádná reklama. Kdo ji měl, musel ji přelepit lepicí páskou. Objevovaly se i různé úpravy, kterým se dnes nelze nesmát. To, že se ráfky natíraly asfaltem nebo i pryskyřicí ze stromu, aby to brzdilo, byla běžná úprava. Někdy se stalo, že se brzdička přilepila k ráfku a ono to brzdilo, i když už to dávno brzdit nemělo. Brzdy ale byly takové, že to většinou moc nebrzdilo. Když se nevracely, pomáhalo se pružinkám tak , že se prostě natáhla "zavařovačka" (guma). Kolo se odlehčovalo tak, že sedátko (tehdy muselo být, i když už tenkrát nebylo potřebné) se prostě navrtalo. Někdo udělal cedník s menšími dírami, někdo použil vrták větší. Byla to prostě sparťanská doba, ale bylo to krásné.

Odlehčení odvrtáváním je dodnes oblíbenou kratochvílí některých rodičů, asi spíše tatínků než maminek. Pověstné je třeba kolo Samuela Hlavatého. Povinná sedátka jsou ukázkou toho, že každé pravidlo lze obejít. V roce 2000 firma Monty na svůj model X-Lite místo těžkého sedátka nalepila jen lehoučkou samolepku ve tvaru sedla - a můžete se dohadovat, je to sedátko, nebo to není sedátko? Vyhrál zdravý rozum a povinná sedátka zmizela. Jejich absence je spolehlivým znakem, jak rozpoznat "pravé trialové" kolo třeba od streetového :-). Hmotnosti kol se podrobněji věnuje také lednové číslo Biketrialové revue.

Další kapitolou byly pedály. V roce 1985 se konal v Řevnici závod EP. Tam se poprvé objevily široké pedály, které se daly opřít o nerovnost a nebylo to za trestný bod. Ke koupi to nebylo, tak se to různě vyrábělo. Vzpomínám si, že nám to "odlévali" kluci na ŽĎASe ve Žďáru n.S. Vypadalo to, jako když klukům na pedály sedl z každé strany motýl. Šikovný pan Horákovský z Brna udělal brzdy podobné dnešním V-brake, které známe z horských kol. Hned měl kšefty, protože je každý chtěl. V roce 1989 se jel ve Skalici na Slovensku volný závod. Tehdy Pepa Dressler přijel z MS a poprvé tam představoval širokou zadní pneumatiku. Až dosud se u nás jezdila klasická úzká. Pro všechny to bylo nóvum a od té doby si tuto gumu začali kluci pořizovat.

Evropský pohár 1985 byl jistě velkou inspirací nejen pro jezdce, ale i pro konstruktéry, v minulém díle jste si doufám nezapomněli přečíst dobový článek Šok. Tři roky se tedy u nás jezdilo bez opory pedálů a ližiny tak, jak je tomu dnes v UCI!

Povinností každého jezdce bylo minimálně čtyři týdny před závodem se k závodu písemně přihlásit. Neúčast v závodě musela být zdůvodněna písemnou formou nejpozději v den závodu. Neomluvení znamenalo pro jezdce stop v následujícím závodě. Trochu tvrdé, ale kluci tak byli donuceni k tomu, že mají taky nějaké povinnosti. A ještě jedna perlička. Všichni jezdci nominovaní do Českého poháru při prezentaci do závodu dostávali něco jako startovné ve výši 90,- Kč. Nebylo to mnoho, ale pro kluky i to mělo svoje kouzlo.  


Tolik tedy postřehy pana Pochtiola k tomu, jak se závodilo v "osmdesátých". V příštím díle se vrátíme k přehledu závodů druhé poloviny této dekády, budou i nějaké fotografie a dále se koukneme na dodnes platnou školu jízdy a ve výsledkových listinách se nám začnou objevovat jména, která tam potkáváme dodnes.

14.12.2013, RJ, JP


NAVRCHOLU.cz